Topics and tags
Fajnšmekrům pro radost: mini-3CCD
Rok 2002 byl nejen ve znamení razantního pokroku veškeré digi-techniky, ale pro užší skupinu movitějších fajnšmekrů také obměnou maloobchodních mini-tříčipovek vůdčí trojky světového "kamero-průmyslu". Nikoliv úplně vyčerpávající recenzí chceme veřejnost i náročné taky-kameramany alespoň seznámit s dnes zásadní trojicí relativně malých "příručních" videokamer, jež mají 3CCD ve znaku (tedy technickými daty, foto-režimy a obrázky): stroji Sony TRV940, Panasonic MX500 a Canon XM2...
Zatímco zde vlevo vyobrazený vrcholný model Sony VX2000 byl nabízen v roce 2002 katalogově už třetí sezónu, námi dnes popisovaná menší „sestra“ pro náročné amatéry TRV940 (obrázek zde vpravo) byla představena coby levnější (MOC: 89.990,- Kč) a výkonnější (3x1,070.000 pixel) nástupce s příchodem modelové řady 2002/2003 (nahradila model TRV900). V dalším povídání "hleďme", že vyšší „dvoutisícovka“ se spíše podobá menšímu z obou rivalů firmy Canon, jenž naopak skutečně miniaturní kameru 3CCD vlastně ani nenabízí…
Panasonic je na tom poněkud jinak: jeho tříčipové miniatury představuje ve spotřebitelském katalogu vždy jen jeden model, jeho obměny byly donedávna častější a podotkněme, že to bylo třeba. Ještě loni na jaře (2002) byla coby dobíhající/aktuální modelová řada MX-300/350, ale na podzim udělal Matsushita veliký skok: pultová cena někdejší (kritizované - žlutá prý není žlutá atd.) MX-300-vky byla ještě 120 tisíc, ale předvánoční novinku 2002, model MX-500, nabídl Matsushita už za skoro podezřelých 69.990,- Kč.
Všimněte si, že i držením v ruce potenciálního kameramana připomíná Panasonic spíše malý „handycam“, než opravdový vrchol tříčipové techniky (ale tohle bude spíše jeho výhodou ve zde popisované kategorii přístrojů).
Firma Canon coby poněkud větší „hráč z branže“ (tedy podobně jako Sony) nabízí v každém katalogu pro modelový rok 3CCD-přístroje dva: předloni (2001) mírně inovovaný „zlomený ramenní“ stroj s výměnnými objektivy
XL1S (vyobrazení zde vpravo) a téměř současně s nástupem konkurenčního stroje firmy Panasonic (MX-500) svůj krásný a velice pozitivně hodnocený model XM-2 s cenou 79.990,- Kč… Zkusme si zde naším „netestovacím“ způsobem trochu přiblížit všechny tři vyjmenované miniatury:
Sony DCR-TRV940 (zde uprostřed troj-obrázku) je elegantním představitelem malých tříčipovek s vysokým rozlišením a velkou kvalitou obrazu, který má nad ostatními modely jednu ze zdánlivých výhod už dopředu: movitým zájemcům o kvalitní nahrávky nabízí firma Sony ve svém katalogu firemní sportovní podvodní pouzdro, jež vypadá velice podobně jako námi popisované sportovní „SPK-TRC“ v příspěvku
Samotný přístroj představuje poněkud větší „handycam“ s hmotností 960 gramů, rozměry 93x99x202 mm (VxŠxH) a rozlišením 3 x 1,070.000 (3x690.000 v režimu kamera) pixelů.
Z technických dat jsem si vypočítal úhlopříčku každého ze tří CCD - 1/4,7“ - na 5,4 mm. Slot pro paměovou kartu (Memory Stick, přiložena kapacita 8MB) představuje možnost ukládání digi-fotek v rozlišení až 1152x864 (zvláštní - i některé jednočipovky umí víc).
Elegantní a velice propracovaný model má oproti své dražší kolegyni (viz úvod) 3,5“LCD-monitor s 246.400 body (VX-2000 má 2,5“LCD) a objektiv s 12-násobným optickým (150xDigital) ZOOMem a optickým stabilizátorem obrazu (závit 37mm). Drží se skvěle, k ergonomii nemohu mít žádných výhrad, ani samotné nahrávání nemá žádné zvláštnosti pro ovládání. Výhodou je mimo jiné velký výklopný LCD-panel a solidní výbava digitálními efekty v „čipsetu“ Sony vcelku standardní, nevýhod by se dalo vyjmenovat málo (a za mnoho štěků by to nestálo), ale poměrně malý ZOOM a vyšší číslo minimálního osvětlení (7 luxů) budiž snad jedněmi z nich.
Panasonic NV-MX500 je z celé trojice nejmenší a tedy pochopitelně i „nejpřítulnější“: 680g a 75x91x179 mm; s osazením CCD 3 x 800.000 bodů (píšou 1/6“, což je úhlopříčka každého CCD nějakých 4,2mm). Slot pro SD-kartu můžeme „nabít“ přiloženou kapacitou 16 MB a největší udávané foto-rozlišení je 2048x1496.
Krásný a propracovaný přístroj nabízí (obrázek vpravo) objektiv značky Leica DICOMAR (závit 43mm) s 10-násobným přiblížením (100xDigital) a optickým stabilizátorem obrazu, nesoucím hrdý přívlastek „MEGA-optický“. Výklopný LCD-panel má podobně jako u Sony velkou úhlopříčku 3,5“ (ale „jen“ 200.000 bodů).
Tohle se opravdu drží jako malá kamera a model opět nese většinu (firemních) výhod, počínaje „čipsetem“ digi-efektů Panasonic přes největší udávané foto-rozlišení z naší trojice anebo třeba vlastní hmotnosti mašinky.
Přestože je to „neskladně“ osazeno třemi CCD, velikostně je krasavice kupodivu přístupnější, než mnohé konkurenční digi-modely (například řadou D8 počínaje)…
Hlavní výhody vidím především ve zmiňovaných rozměrech a hmotnosti, ale také třeba ve skutečně použitelném foto-režimu anebo (jako u Sony) větším LCD-panelu. A jestli na tomhle „stroječku“ mám vidět nějaké nevýhody, pak si drze dovolím napadnout nejmenší ZOOM a citlivost - udávaných 15 lux se mi zdá hodně, ale vím, že tohle číslo je v amatérské praxi vcelku nepatřičné…
Canon XM2 je z celé trojice naopak největší: 1.120g a 118x136x306 mm; je osazen CCD 3 x 470.000 bodů (3x1/4“=cca úhlopříčka 3x6,4mm, efekt. 3x440.000). Pro statické snímky disponuje stejným slotem jako Panasonic - na SD-kartu (přiložena kapacita 8MB) ale maximálním rozlišením „až 1,7MB“ - konkrétně 1488x1128.
Elegantně „faceliftovaný“ oproti svému předchůdci (což byl Canon XM1) a s „největšími parametry“ objektivu (a mj. velkým závitem 58mm!) mezi popisovanou trojící: 20-násobný optický ZOOM (100xDigi) s optickým stabilizátorem obrazu Canon představuje maximální možnosti optiky (a největší mezi naší trojicí)… Výklopný LCD panel je zase z trojice nejmenší - 2,5“ (200.000 pixelů). Jako jediný nabízí v této kategorii Canon externí stereofonní mikrofon, jehož záznam opravdu vykazuje jakýsi zjevně vyšší standard oproti vestavěným mikrofonům přístrojů Panasonic a Sony.
Naopak jako jediný nenabízí Canon vestavěný blesk pro fotorežim (ale jako volitelná příslušenství lze použít 3 typy blesků firmy Canon k přímému připojení do sáněk).
XM-2 se drží v ruce opravdu jinak než zde popisovaní rivalové - zjevně masivnější strojovna má dokonce dvojí ovládání kameramanem: jako „handy“ s pravou rukou pod řemínkem na boku anebo coby „náhledovka“ spodního držení profíků za madlo na horní straně těla přístroje. Jednoznačnými výhodami XM-2 jsou schopnosti objektivu a citlivost ve slabém osvětlení - až 0,37lx (pomalá expozice: pramenem mi byl
www.canon.de) a také jistě jakýsi nejvyšší „profi-standard“ z trojice tohoto příspěvku.
Tedy - Canon XM-2 není svým určením ani držením určitě nic pro pohotové (a pohodové) nošení a natáčení záběrů na dovolených (i když proti gustu…), ale mnohem více zaručuje profesionální výsledky v největší „mašině“ z trojice a spíše než cokoli jiného snese označení „profi-stroj“…
Co ještě? Přestože žádná videokamera s třemi CCD-čipy určitě nemá coby své hlavní poslání nahrazovat jakkoli digitální fotoaparát (alespoň ne zatím - v roce 2003) a potenciální kameraman vždycky spíše upřednostní požadavek na co nejkvalitnější video-záznam, závěr našeho dnešního „seznámení s mini-3CCD“ tvoří ukázky foto-režimů v nejlepším rozlišení tak, abyste sami posoudili (po otevření fotky), jak moc je který vrcholný přístroj použitelný i jako digi-foák a jak si který přístroj poradil ve svém plně-automatickém režimu s tématem miniaturního modelu opičky s horním osvětlením scény…
Ještě zbývá dodat navíc něco málo technických detailů a dat: barevný LCD hledáček s malou úhlopříčkou 0,44“ (1,12cm) je osazen u všech tří modelů (Sony:180.000, Panasonic:113.000, Canon:180.000 zobrazovacích bodů). Výše již zmiňované „minimální osvětlení“ je: Sony: 7lx, Panasonic 15 lx (Gain-up), Canon 0,37lx (pomalá expozice). A maximální rychlost závěrky? Sony: 1/10.000s, Panasonic: 1/8.000s, Canon: 1/16.000(!). Paměové karty jsou (bez vzájemné kompatibility) u Sony Memory-Stick, u firem Canon a Panasonic pak SD-Card. Vkládání kazety je funkčně velice podobné, aku-patice nevykazují disfunkce hodné kritiky, blesky byly probrány výše, rozlišení taktéž. Srovnání velikostí kamer vidíte znovu zde.
Závěr? Ten se vlastně ani udělat nedá. I podle obrázků zde snad posoudíte se mnou, že každý ze tří „velikánů“ má něco do sebe - a každý (bez ohledu na jinou pořizovací cenu) něco jiného: Sony je (možná) nejtechničtější, Panasonic (jednoznačně) nejmenší a Canon zase (bezpochyby) „nejoptičtější“. Budeme-li důvěřovat „největším z velikých“ v jejich kvalitě snímaného video-obrazu (a já jim věřím), máme zde dnes alespoň možnost srovnávat naznačení ergonomie, velikostních parametrů a v neposlední řadě faktické výsledky (uživatelsky podružného?) foto-režimu… Posouzení výhodnosti „míry vynaložených peněz oproti získanému výkonu“ bude přece zase jenom na vás - samotných „fajnšmekrech“… Souhlasíte?
Petr Jelínek
Obrázek opice s videokamerou Sony TRV-940 (470 kB)
